Matrescence a patrescence: jak se stáváme rodiči

Dnes si popovídáme o změnách. O jedné z nejhlubších proměn, kterou v dospělém věku člověk může prožít — a kterou paradoxně téměř nikdo nepojmenovává. Vlastně o dvou proměnách, které se odehrávají paralelně. U matky se jí říká matrescence. U otce — a to je relativně nové — patrescence.

Obě probíhají tiše, mimo lékařské zprávy, mimo přípravné kurzy, mimo většinu rozhovorů kolem těhotenství a porodu. A přitom v období kolem narození dítěte se nemění jen miminko. Mění se i ti dva dospělí, kteří se kolem něj učí žít.

Začneme tím, co už dnes umíme alespoň trochu popsat: matrescencí.

Matrescence — slovo, které v češtině nemáme

Anglicky se mu říká matrescence. Český ekvivalent zatím neexistuje. A přesto vystihuje něco, co prožívají miliony žen — jen velmi málo z nich má pro to slovo.

Pojem poprvé použila americká antropoložka Dana Raphaelová v roce 1973 — mimochodem ta samá žena, která ve stejné době v angličtině zpopularizovala slovo „dula“. Raphaelová pozorovala ženy v různých kulturách a všimla si něčeho, co bylo do té doby v odborné literatuře téměř bez označení: období po porodu je u člověka tak hluboká psychologická a sociální transformace, že se dá přirovnat k pubertě. Adolescenci běžně používáme — máme pro ni knížky, učí se o ní ve školách, mluví o ní rodiče i učitelé. Pro analogickou proměnu po porodu jsme ale dlouho neměli nic.

Pojem zapadl na čtyřicet let.

V roce 2008 pojem krátce oživila klinická psycholožka Aurélie Athanová z Columbia University. Do širšího povědomí ho ale dostala až americká reproduktivní psychiatrička Alexandra Sacksová v eseji The Birth of a Mother, kterou v roce 2017 napsala pro The New York Times. Esej se virálně rozšířila. Pojem matrescence se najednou objevil v podcastech, knihách, terapeutických pracovnách. A miliony žen měly poprvé v životě jazyk pro to, co každý den prožívaly.

Co Sacksová říká? Že stejně jako adolescent zažívá současně růst, hormonální bouři, identitní zmatek a posun v sociálních rolích — přesně tohle prožívá i žena po porodu. Hormonálně. Tělesně. Identitně. Sociálně. A zatímco od adolescenta to nikoho nepřekvapuje, od ženy po porodu se očekává, že bude vyrovnaná, blažená a okamžitě „funkční“.

Důležité je toto: matrescence není nemoc. Není to poporodní deprese. Je to normální vývojová fáze, kterou každá žena po porodu prochází — některé těžce, některé lehce. Ale jako u puberty: nejde o to, jestli to bude příjemné. Jde o to, že se to bude dít.

A teď ten paradox: matrescence postihne přibližně polovinu světové populace v určitém okamžiku života. A přesto o ní gynekologové s těhotnými ženami nemluví. Porodní asistentky o ní nemluví. Partner o ní obvykle nikdy neslyšel. A sama matka neví, jak svoje vnitřní prožitky pojmenovat.

Když pak řekne „já se necítím jako já“, ozvou se kolem ní typicky dvě reakce: buď „to bude lepší“ (přehlížení), nebo „možná máš poporodní depresi“ (medikalizace). Někde mezi tím — celá normální zkušenost matrescence — je prázdné místo, pro které dosud nemáme slovo.

Nikoho nepřekvapí, že je adolescent zmatený. Nikdo neřekne třináctileté dceři: „Co s tebou je, vždyť máš nové tělo, raduj se.“ Ale matce — která prochází stejně velkou proměnou — to říkáme úplně běžně. „Vždyť máš zdravé miminko, co bys chtěla?“

Žena, která právě porodila, není stejná žena jako před pár měsíci. A není to tím, že by „byla unavená“. Je to mnohem hlubší. Podívejme se, co se v ní vlastně mění.

A co otec? Patrescence — proměna, kterou jsme si ještě ani nezvykli pojmenovávat

U ženy alespoň díky pojmu matrescence dnes víme, co pojmenováváme. Pro muže existuje analogický pojem — patrescence — ale je to mladý termín a oblast výzkumu, která se teprve formuje. Není přehnané říct, že roste přímo před našima očima.

Dlouhá léta totiž převládala v odborné literatuře jednoduchá představa: muž se otcem stává sociálně, ne biologicky. Naučí se přebalovat, naučí se rozeznat hladový pláč od unaveného, časem si přivykne. Žádné tělesné ani neurologické změny u něj přece probíhat nemohou — vždyť nebyl těhotný.

Tato představa už dnes neobstojí.

Jednu z nejvýznamnějších studií posledních let publikoval v roce 2023 mezinárodní tým, na kterém spolupracovaly dvě laboratoře — neurovědecká skupina vedená Susanou Carmonou v madridském Instituto de Investigación Sanitaria Gregorio Marañón a NEST Lab Darby Saxbe na University of Southern California. První autorkou studie byla doktorandka Magdalena Martínez-García. Výzkumníci propojili dva nezávislé vzorky — španělský a kalifornský — a celkem zhruba čtyřiceti mužům naskenovali na magnetické rezonanci mozek během partnerčina těhotenství a pak znovu několik měsíců po narození dítěte.

Výsledek překvapil i řadu odborníků samotných: u mužů se objevily měřitelné strukturální změny v mozku.

Konkrétně docházelo k mírnému úbytku šedé hmoty v mozkové kůře — tedy ve vnější vrstvě mozku, která zajišťuje vyšší kognitivní funkce. V průměru přibližně o jedno procento. Změny byly menší než u matek, ale směřovaly stejným směrem a postihovaly velmi podobné oblasti. Soustředily se přitom do dvou neuronových sítí.

První z nich je takzvaná default mode network — síť, která se aktivuje, když přemýšlíme o druhých lidech, vciťujeme se do nich, představujeme si, co prožívají, snažíme se rozumět jejich vnitřnímu světu. Právě v této oblasti probíhají také nejvýraznější změny u žen po porodu. Mozek nového rodiče se, jak se zdá, „vylaďuje“ pro to, aby uměl rozumět miminku — drobnému, neverbálnímu, závislému tvorovi, jehož potřeby je třeba odhadovat z náznaků.

Druhá síť byla pro výzkumníky překvapením: vizuální systém. Tedy oblasti spojené se zpracováním toho, co vidíme. Autoři studie nabízejí hypotézu, že právě tyto změny mohou souviset se schopností otce „naladit oko“ na své dítě — rozpoznávat výraz jeho tváře, sledovat drobné pohyby, číst v něm únavu, hlad, zájem nebo dyskomfort. Otcovský mozek se, zjednodušeně řečeno, přestavuje proto, aby své dítě uměl vidět.

Co je na tom všem fascinující?

A to je vlastně hlavní pointa: mozek se formuje podle toho, co děláme. Platí to u matek. Stejně tak u otců.

Když tedy říkáme, že po porodu „prochází proměnou oba partneři“, není to jen metafora ani jen pocitová formulace. Je to neurobiologická realita, kterou dnes umíme změřit a popsat. Změnu prochází nejen vztah, nejen rodina, nejen každodenní rytmus dvou dospělých. Změnu prochází i jejich biologie — paralelně, asymetricky, ale prokazatelně.

A přesto: novopečenému otci to nikdo neřekne. Žádný lékař si ho v těhotenství partnerky nepozve k rozhovoru. Žádná knížka na nočním stolku ho neupozorní, že jeho mozek se chystá projít vlastní vývojovou fází. A on se — stejně jako matka — mění, aniž by věděl, že se mění.

Právě proto se dnes začíná o patrescenci mluvit jako o samostatném vývojovém období — analogicky k matrescenci. A je tu, myslím, oprávněná naděje, že za pět nebo deset let budeme mít o patrescenci podobně bohatou literaturu jako dnes o té mateřské proměně. Téma se rozjelo. A zaslouží si pozornost, kterou mu dosud nikdo nevěnoval.

Mgr. Tereza Sladká

Zakladatelka TěhoDuše · psycholožka · spisovatelka

Její profesní cesta začala u dětí a jejich rodičů – postupně si všímala, jak zásadní roli hraje období těhotenství v pozdějším fungování celé rodiny. Když tímto obdobím sama prošla, překvapilo ji, že v systému prenatální péče neexistuje komplexní psychologická podpora. To ji přivedlo k založení TěhoDuše. Je autorkou knih „Když slova bolí“, „Naučte se říct, co chcete“, „V pasti myšlenek“ a „Mámou v procesu“.