Je půl třetí ráno. Miminko řve už čtyřicet minut a vy nevíte proč. Houpete, zpíváte, nadáváte si v duchu. A pak to přijde – zvýšíte hlas. Na vlastní dítě. V tichu kuchyně se rozhostí ten známý pocit: „Takhle to nemělo vypadat.“

Znáte to? Skoro každý rodič to zná.

A teď ta dobrá zpráva: právě jste se chovali úplně normálně. Možná dokonce přesně tak, jak vaše dítě pro zdravý vývoj potřebuje. Zní to nelogicky? Vůbec ne. Je to věda. V tomto článku si vysvětlíme, co citová vazba vlastně je, odkud se vzala – a proč patří k největším mýtům dnešní doby představa, že musíte být perfektní.

Co to vlastně je, ta „citová vazba“?

Citová vazba (anglicky attachment) je jednoduše řečeno pouto mezi dítětem a jeho pečující osobou. Není to o tom, jak moc dítě milujete. Je to o tom, jestli se na vás dítě může spolehnout, když se mu něco stane.

Představte si to takhle. Dvouleté dítě na hřišti uteče od mámy k prolézačce. Spadne, lekne se. Co udělá? Otočí se a běží zpátky k mámě. Ta ho obejme, ono se uklidní – a za chvíli zase upaluje prozkoumávat svět.

To je citová vazba v akci. Odborníci tomu říkají bezpečná základna a bezpečné útočiště. Jinými slovy: vy jste pro dítě bod, ze kterého vyráží objevovat svět – a místo, kam se vrací, když je zle. Když ten bod funguje, dítě je odvážnější, ne ustrašenější. Bezpečí ho nerozmazluje. Bezpečí ho posiluje.

Jak na to přišli? Bowlby, opičky a jedna geniální psycholožka

Celé to začalo u jednoho britského psychiatra. John Bowlby si po válce všiml, že děti odloučené od rodičů zoufale pláčou, volají a hledají je. Došlo mu, že tahle potřeba blízkosti není rozmazlenost – je to evolučně zabudovaný mechanismus přežití. Mládě, které se drží matky, prostě přežije líp.

Pak přišel slavný pokus s opičkami. Psycholog Harry Harlow nabídl mláďatům makaků dvě „matky“ z drátu – jednu, co dávala mléko, a druhou, měkkou a hřejivou bez jídla. Opičky se tiskly k té měkké. Vyhrálo objetí, ne jídlo. Bylo jasné, že děti nepotřebují jen nakrmit. Potřebují kontakt.

Bowlbyho myšlenky pak postavila na pevné nohy Mary Ainsworthová. Vymyslela test zvaný Strange Situation – „neznámá situace“. Sledovala roční až rok a půl staré děti, jak reagují, když máma na chvíli odejde z místnosti a zase se vrátí. Z toho jí vyšly různé typy vazby:

Nenechte se ale těmi škatulkami vyděsit. Za prvé: v běžné populaci je bezpečně připoutaná většina dětí (zhruba šest z deseti). Za druhé: nejde o doživotní diagnózu – vazba se v čase mění podle toho, co dítě prožívá a kdo se o něj stará. A za třetí, jak uvidíte za chvíli, ani „bezpečná“ neznamená „bezchybná“.

A teď překvapivé zjištění: naladění jste jen třetinu času

Tady přichází zlom. Možná si představujete, že „dobrý rodič“ je s dítětem naladěný pořád. Že čte jeho signály jako otevřenou knihu.

Tuto představu můžete klidně pustit z hlavy. Vědec Edward Tronick se svým kolegou spočítali, jak často jsou rodiče a děti opravdu „na stejné vlně“. Výsledek? Jen asi ve 30 procentech času. Zbylých 70 procent jsou rodič a dítě rozladění, míjejí se, nebo se zrovna usmiřují.

Čtete to správně. Sedmdesát procent času to neklape – i u úplně zdravých, bezpečně připoutaných dětí.

Tronick je známý překvapivě jednoduchým pokusem zvaným „still face“ (nehybná tvář). Máma si na chvíli nasadí kamennou, nehybnou tvář a přestane reagovat. Miminko během vteřin propadne panice – usmívá se, ukazuje, kňourá, snaží se ji „dostat zpátky“. A když se máma zase rozzáří, dítě se okamžitě uklidní.

Co nám to říká? Že děti nepotřebují rodiče, který se nikdy nesekne. Potřebují rodiče, který se vrátí.

A teď to důležité: malý „still face“ zažívá vaše dítě každý den. Když zrovna píšete zprávu, koukáte do hrnce nebo jste prostě myšlenkami jinde, na okamžik pro dítě „zmizíte“. To je naprosto normální a v rozumné míře tím dítěti neublížíte. Problém by nastal jedině tehdy, kdyby ten kamenný, nepřítomný výraz trval pořád. Pár vteřin nepozornosti mezi nádobím a esemeskami? Vůbec nic se neděje.

„Ale počkat – tak to znamená, že na ničem nezáleží?“

Ne tak rychle. Citlivost rodiče – tedy schopnost všímat si signálů dítěte a vhodně na ně reagovat (odborně responzivita) – samozřejmě hraje roli. Velká meta-analýza z roku 2024 (to je studie, co poskládá dohromady desítky jiných studií) potvrdila, že citlivé chování rodiče opravdu posiluje bezpečnou vazbu – a co je podstatné, u tátů to platí úplně stejně jako u mám. Takže ano, na vás záleží.

Jenže – a tohle je klíč – ten vliv je překvapivě mírný. Citlivost rodiče totiž není jediná věc, která rozhoduje. Je to jeden z mnoha faktorů, ne hlavní vypínač. Svou roli hraje i povaha dítěte (jedno se uklidní samo, druhé potřebuje půl hodiny), geny, zdraví, sourozenci – prostě celý život okolo.

Představte si dvě maminky. Jedna je od přírody klidná a vnímavá. Druhá bývá úzkostná a často myšlenkami jinde. A přesto můžou mít obě bezpečně připoutané děti. Jak je to možné? Protože k vazbě nestačí být perfektně naladěná každou vteřinu – stačí být spolehlivá v tom podstatném. Citlivost tedy není spínač, který buď zapnete na sto procent, nebo jako rodič selžete. Je to spíš sval, který se dá posilovat – a který nemusí být pořád v plné formě.

A teď to nejlepší. Existuje výzkum, který zjistil něco, co byste nečekali: někdy je méně více. Vědci Bornstein a Manian sledovali mámy a měřili, jak rychle a jak často reagují na své miminko. Čekali byste, že čím víc, tím líp, že? Jenže vyšlo přesně to, co ne. Mámy, které reagovaly na každý pohyb a zvuk dítěte, byly hodnocené jako méně citlivé, ne víc.

„Dost dobrá máma“ – nejlaskavější nápad v dějinách psychologie

Tenhle pojem vymyslel pediatr Donald Winnicott už v 50. letech. Říkal mu good enough mother – „dost dobrá matka“. Jeho myšlenka byla revoluční ve své jednoduchosti: dítě nepotřebuje dokonalého rodiče – dokonce mu to škodí. Drobná selhání jsou totiž nutná. Díky nim dítě postupně poznává, že svět není vždycky hned po jeho – a učí se to unést.

Jedna poznámka k tomu názvu: Winnicott v 50. letech mluvil výhradně o matce – tehdy se to tak prostě bralo a s rolí otce koncept nepočítal. Dnes ale víme, že úplně totéž platí i pro tátu. „Dost dobrý“ může a má být i on.

Příklad? Když musí miminko počkat tu jednu minutu, než dovaříte a vezmete ho do náruče, není to zanedbání. Je to první malá lekce v tom, že frustrace se dá přežít a že pomoc nakonec vždycky přijde. Dokonalý rodič, který předbíhá každou potřebu, tuhle lekci dítěti paradoxně bere.

Takže ta scéna z půl třetí ráno? To nebylo vaše selhání. To byl normální provoz lidského vztahu.

Kouzlo není v dokonalosti. Je v opravě.

Pojďme od teorie k tomu, co s tím praktického udělat. Tronick zjistil ještě jednu skvělou věc: ta rozladění mezi rodičem a dítětem se opravují asi v 70 procentech případů, a to každé tři až pět vteřin. Pořád se míjíte – a pořád se zase nacházíte. Tomuhle rytmu se říká „rozladění a smíření“ (anglicky rupture and repair). A právě tohle, ne dokonalost, buduje u dítěte odolnost a schopnost zvládat emoce.

Zní to abstraktně, ale děje se to neustále. Představte si hru s miminkem: vy se usmíváte, ono se směje, pak najednou uhne pohledem (potřebuje pauzu, je toho na něj moc). Vy počkáte, ono se za chvilku zase otočí – a vy ho přivítáte úsměvem. Právě proběhlo jedno malé rozladění a smíření. A takových koleček uděláte za den klidně stovky, aniž si to vůbec uvědomíte.

Co tedy dělat, když se vám to zase nepovede:

Buďme realističtí: ano, bude to těžké

Buďme upřímní. Někdy se nevrátíte hned. Někdy budete tak utahaní, že smíření přijde až ráno. Někdy budete mít pocit, že to děláte celé špatně.

A k tomu ten tlak zvenčí. Instagram plný „attachment parenting“ – nošení v šátku, společné spaní, kojení do tří let. Tady pozor: tohle není to samé jako citová vazba. Je to konkrétní rodičovský styl a neexistuje pevný důkaz, že je lepší než běžné rodičovství. Bezpečnou vazbu vybudujete i bez šátku, i s lahví, i když chodíte do práce. Záleží na kvalitě vztahu, ne na výbavě.

A ještě jedna úleva: dítě nemá jen jednu vazbu. Táta, babička, paní učitelka ve školce – všichni můžou být bezpečnou základnou. Nejste na to sami.

Shrnutí jako rovnice

Když si z celého článku máte odnést jedinou věc, ať je to tahle jednoduchá formulka:

Co udělat ještě dnes

Až se vám dnes večer něco nepovede – a nepovede, protože to tak má každý – udělejte jednu jedinou věc: vraťte se k dítěti, podívejte se mu do očí a navažte kontakt. Nemusíte nic vysvětlovat. Stačí být zase tam. Tohle malé gesto dělá víc než hodina dokonalého rodičovství.

A teď otázka na zamyšlení: kolik energie utrácíte snahou být perfektní rodič – energie, kterou by vaše dítě mnohem radši dostalo prostě v podobě vás, unavených a opravdových?

Mgr. Tereza Sladká

Zakladatelka TěhoDuše · psycholožka · spisovatelka

Její profesní cesta začala u dětí a jejich rodičů – postupně si všímala, jak zásadní roli hraje období těhotenství v pozdějším fungování celé rodiny. Když tímto obdobím sama prošla, překvapilo ji, že v systému prenatální péče neexistuje komplexní psychologická podpora. To ji přivedlo k založení TěhoDuše. Je autorkou knih „Když slova bolí“, „Naučte se říct, co chcete“, „V pasti myšlenek“ a „Mámou v procesu“.

Dnes si popovídáme o změnách. O jedné z nejhlubších proměn, kterou v dospělém věku člověk může prožít — a kterou paradoxně téměř nikdo nepojmenovává. Vlastně o dvou proměnách, které se odehrávají paralelně. U matky se jí říká matrescence. U otce — a to je relativně nové — patrescence.

Obě probíhají tiše, mimo lékařské zprávy, mimo přípravné kurzy, mimo většinu rozhovorů kolem těhotenství a porodu. A přitom v období kolem narození dítěte se nemění jen miminko. Mění se i ti dva dospělí, kteří se kolem něj učí žít.

Začneme tím, co už dnes umíme alespoň trochu popsat: matrescencí.

Matrescence — slovo, které v češtině nemáme

Anglicky se mu říká matrescence. Český ekvivalent zatím neexistuje. A přesto vystihuje něco, co prožívají miliony žen — jen velmi málo z nich má pro to slovo.

Pojem poprvé použila americká antropoložka Dana Raphaelová v roce 1973 — mimochodem ta samá žena, která ve stejné době v angličtině zpopularizovala slovo „dula“. Raphaelová pozorovala ženy v různých kulturách a všimla si něčeho, co bylo do té doby v odborné literatuře téměř bez označení: období po porodu je u člověka tak hluboká psychologická a sociální transformace, že se dá přirovnat k pubertě. Adolescenci běžně používáme — máme pro ni knížky, učí se o ní ve školách, mluví o ní rodiče i učitelé. Pro analogickou proměnu po porodu jsme ale dlouho neměli nic.

Pojem zapadl na čtyřicet let.

V roce 2008 pojem krátce oživila klinická psycholožka Aurélie Athanová z Columbia University. Do širšího povědomí ho ale dostala až americká reproduktivní psychiatrička Alexandra Sacksová v eseji The Birth of a Mother, kterou v roce 2017 napsala pro The New York Times. Esej se virálně rozšířila. Pojem matrescence se najednou objevil v podcastech, knihách, terapeutických pracovnách. A miliony žen měly poprvé v životě jazyk pro to, co každý den prožívaly.

Co Sacksová říká? Že stejně jako adolescent zažívá současně růst, hormonální bouři, identitní zmatek a posun v sociálních rolích — přesně tohle prožívá i žena po porodu. Hormonálně. Tělesně. Identitně. Sociálně. A zatímco od adolescenta to nikoho nepřekvapuje, od ženy po porodu se očekává, že bude vyrovnaná, blažená a okamžitě „funkční“.

Důležité je toto: matrescence není nemoc. Není to poporodní deprese. Je to normální vývojová fáze, kterou každá žena po porodu prochází — některé těžce, některé lehce. Ale jako u puberty: nejde o to, jestli to bude příjemné. Jde o to, že se to bude dít.

A teď ten paradox: matrescence postihne přibližně polovinu světové populace v určitém okamžiku života. A přesto o ní gynekologové s těhotnými ženami nemluví. Porodní asistentky o ní nemluví. Partner o ní obvykle nikdy neslyšel. A sama matka neví, jak svoje vnitřní prožitky pojmenovat.

Když pak řekne „já se necítím jako já“, ozvou se kolem ní typicky dvě reakce: buď „to bude lepší“ (přehlížení), nebo „možná máš poporodní depresi“ (medikalizace). Někde mezi tím — celá normální zkušenost matrescence — je prázdné místo, pro které dosud nemáme slovo.

Nikoho nepřekvapí, že je adolescent zmatený. Nikdo neřekne třináctileté dceři: „Co s tebou je, vždyť máš nové tělo, raduj se.“ Ale matce — která prochází stejně velkou proměnou — to říkáme úplně běžně. „Vždyť máš zdravé miminko, co bys chtěla?“

Žena, která právě porodila, není stejná žena jako před pár měsíci. A není to tím, že by „byla unavená“. Je to mnohem hlubší. Podívejme se, co se v ní vlastně mění.

A co otec? Patrescence — proměna, kterou jsme si ještě ani nezvykli pojmenovávat

U ženy alespoň díky pojmu matrescence dnes víme, co pojmenováváme. Pro muže existuje analogický pojem — patrescence — ale je to mladý termín a oblast výzkumu, která se teprve formuje. Není přehnané říct, že roste přímo před našima očima.

Dlouhá léta totiž převládala v odborné literatuře jednoduchá představa: muž se otcem stává sociálně, ne biologicky. Naučí se přebalovat, naučí se rozeznat hladový pláč od unaveného, časem si přivykne. Žádné tělesné ani neurologické změny u něj přece probíhat nemohou — vždyť nebyl těhotný.

Tato představa už dnes neobstojí.

Jednu z nejvýznamnějších studií posledních let publikoval v roce 2023 mezinárodní tým, na kterém spolupracovaly dvě laboratoře — neurovědecká skupina vedená Susanou Carmonou v madridském Instituto de Investigación Sanitaria Gregorio Marañón a NEST Lab Darby Saxbe na University of Southern California. První autorkou studie byla doktorandka Magdalena Martínez-García. Výzkumníci propojili dva nezávislé vzorky — španělský a kalifornský — a celkem zhruba čtyřiceti mužům naskenovali na magnetické rezonanci mozek během partnerčina těhotenství a pak znovu několik měsíců po narození dítěte.

Výsledek překvapil i řadu odborníků samotných: u mužů se objevily měřitelné strukturální změny v mozku.

Konkrétně docházelo k mírnému úbytku šedé hmoty v mozkové kůře — tedy ve vnější vrstvě mozku, která zajišťuje vyšší kognitivní funkce. V průměru přibližně o jedno procento. Změny byly menší než u matek, ale směřovaly stejným směrem a postihovaly velmi podobné oblasti. Soustředily se přitom do dvou neuronových sítí.

První z nich je takzvaná default mode network — síť, která se aktivuje, když přemýšlíme o druhých lidech, vciťujeme se do nich, představujeme si, co prožívají, snažíme se rozumět jejich vnitřnímu světu. Právě v této oblasti probíhají také nejvýraznější změny u žen po porodu. Mozek nového rodiče se, jak se zdá, „vylaďuje“ pro to, aby uměl rozumět miminku — drobnému, neverbálnímu, závislému tvorovi, jehož potřeby je třeba odhadovat z náznaků.

Druhá síť byla pro výzkumníky překvapením: vizuální systém. Tedy oblasti spojené se zpracováním toho, co vidíme. Autoři studie nabízejí hypotézu, že právě tyto změny mohou souviset se schopností otce „naladit oko“ na své dítě — rozpoznávat výraz jeho tváře, sledovat drobné pohyby, číst v něm únavu, hlad, zájem nebo dyskomfort. Otcovský mozek se, zjednodušeně řečeno, přestavuje proto, aby své dítě uměl vidět.

Co je na tom všem fascinující?

A to je vlastně hlavní pointa: mozek se formuje podle toho, co děláme. Platí to u matek. Stejně tak u otců.

Když tedy říkáme, že po porodu „prochází proměnou oba partneři“, není to jen metafora ani jen pocitová formulace. Je to neurobiologická realita, kterou dnes umíme změřit a popsat. Změnu prochází nejen vztah, nejen rodina, nejen každodenní rytmus dvou dospělých. Změnu prochází i jejich biologie — paralelně, asymetricky, ale prokazatelně.

A přesto: novopečenému otci to nikdo neřekne. Žádný lékař si ho v těhotenství partnerky nepozve k rozhovoru. Žádná knížka na nočním stolku ho neupozorní, že jeho mozek se chystá projít vlastní vývojovou fází. A on se — stejně jako matka — mění, aniž by věděl, že se mění.

Právě proto se dnes začíná o patrescenci mluvit jako o samostatném vývojovém období — analogicky k matrescenci. A je tu, myslím, oprávněná naděje, že za pět nebo deset let budeme mít o patrescenci podobně bohatou literaturu jako dnes o té mateřské proměně. Téma se rozjelo. A zaslouží si pozornost, kterou mu dosud nikdo nevěnoval.

Mgr. Tereza Sladká

Zakladatelka TěhoDuše · psycholožka · spisovatelka

Její profesní cesta začala u dětí a jejich rodičů – postupně si všímala, jak zásadní roli hraje období těhotenství v pozdějším fungování celé rodiny. Když tímto obdobím sama prošla, překvapilo ji, že v systému prenatální péče neexistuje komplexní psychologická podpora. To ji přivedlo k založení TěhoDuše. Je autorkou knih „Když slova bolí“, „Naučte se říct, co chcete“, „V pasti myšlenek“ a „Mámou v procesu“.

Když test ukáže dvě čárky a místo radosti přijde panika

První, co možná pocítíte, není radost. Ale stažení v žaludku. Vlna paniky. Myšlenka: „A co když se to bude opakovat?“

Pokud váš první porod byl traumatický, pokud vaše dítě skončilo v inkubátoru nebo na JIP, pokud jste prožila ztrátu kontroly, strach o život – svůj nebo miminka – nebo pocit, že vás v nemocnici nikdo neslyšel, je naprosto pochopitelné, že nové těhotenství je víc než jen radostná zpráva.

Vaše tělo i psychika si pamatují. A to, že se bojíte, není slabost ani nevděk. Je to rozumná reakce na neobvyklou zkušenost.

U rizikových skupin (předčasný porod, NICU) je výskyt PTSD až čtyřikrát vyšší. Ženy, které prožily traumatický porod, mají méně dětí celkem a delší interval mezi prvním a druhým miminkem.

Co se děje psychicky: čtyři vlny, kterými procházíte

Americká výzkumnice Cheryl Tatano Beck identifikovala v rozsáhlé studii s 35 ženami z různých zemí čtyři charakteristická témata, kterými ženy procházejí během těhotenství po traumatickém porodu (Beck & Watson, 2010).

Druhý porod má potenciál ženu uzdravit i znovu zranit. To, kterým směrem se vychýlí, výrazně závisí na přípravě a podpoře (Beck & Watson, 2010; Hollander et al., 2017).

Když bylo první dítě nemocné: zvláštní kapitola

Pokud vaše první dítě strávilo čas na neonatologické JIP, mělo vážnou diagnózu, nebo byly komplikace, nesete s sebou dvě překrývající se traumata: traumatický porod a strach o život dítěte.

Syndrom zranitelného dítěte

Tento koncept popsali pediatři Green a Solnit už v roce 1964. Po vážné nemoci nebo ohrožení dítěte v něm rodiče i nadále vidí „křehkou bytost“, i když je dítě dávno zdravé. To může mít dopad na vztah, výchovu i rozvoj samotného dítěte (Green & Solnit, 1964; Kerruish et al., 2005).

V dalším těhotenství se obavy mohou přenést — „A co když i tohle dítě bude…?“ Strach, že znovu prožijete totéž, se může promítat do přehnané obezřetnosti, vyhýbání se ultrazvukům, anebo naopak nutkavému jejich vyžadování.

Není to vaše vina. Je to ochranný mechanismus mozku, který si pamatuje, jak hrozné to bylo.

Před druhým těhotenstvím: pět věcí, které stojí za to udělat

Během druhého těhotenství: praktické tipy

Pro vaši psychiku

Pro vaše tělo

Pohyb, který vám sedí — plavání, prenatální jóga, procházky. Jóga prokazatelně snižuje úzkost a zlepšuje porodní zkušenost u žen s traumatickou minulostí (Battle et al., 2015).

Spánek je terapeutický nástroj. Nedostatek spánku zvyšuje úzkost, úzkost zhoršuje spánek. Pokud nespíte, řešte to dřív než „až budu mít čas“.

Vyhýbejte se „informačnímu přejedení“. Jeden důvěryhodný kurz, jedna kniha. Ne tři, pět, osm.

Pro vaše vztahy

Mluvte s prvním dítětem — přiměřeně věku. „Mami, proč býváš smutná?“ je přirozená otázka. Neznamená, že jste špatná matka.

Najděte si svoji síť. Skupiny pro maminky po traumatickém porodu (online i offline) mají prokazatelný terapeutický účinek (Joseph et al., 2018).

Příprava na porod: porodní plán jako nástroj

Holandský výzkum 474 žen, které rodily po předchozím traumatickém porodu, zjistil, že tři faktory statisticky souvisely s pozitivnějším druhým porodem (Stramrood & Slade, 2020):

Co by mělo být v porodním plánu po traumatickém porodu

Diskutujte plán s vaším lékařem nebo asistentkou předem. Plán, který personál vidí poprvé na sálu, je k ničemu. Domluvte se na konkrétních scénářích — co se stane, když… Studie ukazují, že realistická příprava na různé scénáře snižuje pravděpodobnost vnímání porodu jako traumatického (Cross et al., 2023).

Dula: extra ruka, extra hlas

Výzkumy konzistentně ukazují, že přítomnost duly snižuje riziko traumatu z porodu, počet zákroků, císařských řezů a zkracuje dobu porodu (Bohren et al., 2017; Gruber et al., 2013).

Po traumatickém prvním porodu je dula obzvlášť cenná, protože:

• Je s vámi kontinuálně — nestřídá se po směnách.
• Zná váš příběh předem.
• Je nezávislá na nemocnici — její loajalita je vůči vám.
• Pomáhá přeložit medicínský jazyk do srozumitelné podoby.
• Podporuje vašeho partnera, aby mohl podporovat vás.

V Česku najdete duly skrze Českou asociaci dul. Některé pracují i s ženami po traumatickém porodu specificky.

Po porodu: co když přijdou flashbacky

I když druhý porod proběhne dobře, vzpomínky na první se mohou vrátit. Kojení, pláč novorozence, pohled na partnera v podobné situaci může být silným spouštěčem.

Co může dělat partner: konkrétní seznam

Trauma je zranění duše — partner s ním může pomoci, nebo ho zhoršit. Co pomáhá podle výzkumů (Delicate et al., 2018):

Když je čas vyhledat odbornou pomoc

Co si pamatovat

Praktické zdroje v Česku

• Psychologická pomoc: Síť TěhoDuše (tehoduse.cz) — pomůžeme vám najít specialistu.
• Krizová linka: Linka první psychické pomoci 116 123 (zdarma, nonstop).
• Duly: Česká asociace dul.
• Předporodní kurzy s ohledem na trauma: poptávejte u porodních asistentek.
• Online skupiny: facebookové skupiny pro maminky po traumatickém porodu.

Mgr. Tereza Sladká

Zakladatelka TěhoDuše · psycholožka · spisovatelka

Její profesní cesta začala u dětí a jejich rodičů — postupně si všímala, jak zásadní roli hraje období těhotenství v pozdějším fungování celé rodiny. Když tímto obdobím sama prošla, překvapilo ji, že v systému prenatální péče neexistuje komplexní psychologická podpora. To ji přivedlo k založení TěhoDuše. Je autorkou knih „Když slova bolí“, „Naučte se říct, co chcete“, „V pasti myšlenek“ a „Mámou v procesu“.